Říjen 2011

Láska nebeská #20

31. října 2011 v 15:00 | Anette |  Láska nebeská
Autor: Beatriz F.
Warning: hetero



Láska nebeská 20. díl

"Co tady děláš?" zeptám se zmateně. "Jak jsem řekl, chci tě vzít na oběd sem do restaurace,"
zopakuje svůj plán. Stále z něj nemůžu spustit pohled. "A zřejmě tady čekáš na Rosie, která se
mě za tři hodiny vrátit z Washingtonu." Zasměje se. Není tady moc velké horko? Otočím se a
větrák dám na nejvyšší rychlost. "To taky, ale kdybych chtěl čekat jenom na ní, tak nepřijedu
takhle brzy." Sleduji ho jako idiot. Nemůžu si pomoci. A co Ryan, řeknu si v duchu. A co
Rosie, nejsou ty vztahy mezi námi už tak na dost špatné úrovni? Poslední dobou se to sice
zlepšilo, ale kdybych měla něco s Tomem, asi by se to už nikdy nedalo do pořádku. A nad
čím to vůbec přemýšlíš, ty huso.

Secret Lies #28

31. října 2011 v 14:00 | Anette |  Secret Lies

Autor: Crazy.DE.Bill & Anette
Warning: hetero, romantika


28.

Jak jsem řekla, tak jsem taky udělala. Bill mi pomohl zařídit vše potřebné, abych do večera mohla odletět do Londýna. Sbalit věci mi netrvalo dlouho, už jsem to měla natrénované.
Postupně sem se rozloučila se všemi členy kapely, kromě Toma, i s ostatními z týmu, kteří s námi byli v hotelu. I když jsem některé skoro neznala, loučení mi dalo pořádně zabrat. Billa jsem si schválně nechala až na konec, protože jsem věděla, že to bude trvat nejdéle. Přišel do mého pokoje, zrovna když jsem dobalovala posledních pár věcí.
Posadil se na kraj postele a díval se na mě smutným pohledem. Nechtěl, abych odjížděla a já to moc dobře věděla, jenže já tu zůstávat nemohla a to ani kvůli němu, i když jsem ho tu nechtěla nechávat. Za těch několik měsíců, co jsme se znali mi připadal, jako můj starší bráška, který mi se vším pomůže a poradí. Byl to můj nejlepší kamarád a já ho musím opustit kvůli jeho stupidnímu bráchovi, kterej nevydrží deset minut bez toho, aby si musel nějakou nabalit.
Zahnala jsem myšlenky na Toma, teď jsem se tím nechtěla zabývat. Na to, abych se tím užírala budu mít dost času, až odtud vypadnu. Posadila jsem se vedle Billa a ruku mu položila na tu jeho. Chvíli jsme jen tak seděli a dívali se jeden druhému do očí, ani jsme nepotřebovali mluvit. V jeho očích jsem viděla všechno, co se mu honilo hlavou. Měl o mě strach, byl naštvaný na svého bratra a nechtěl mě ztratit.
"Budeš mi chybět.." promluvil tiše, aby moc nenarušil ticho, které bylo v místnosti.
"Ty mě taky.." sklopila jsem hlavu, nemohla jsem se mu dál dívat do očí. Navíc mě zase v očích pálily slzy, které mi proti mé vůli začaly stékat po tvářích.

Interview

30. října 2011 v 18:45 | Anette |  News about blog
Hey you (Aliens!)
Jelikož vidím, jak to tu upadá, a moc mě to mrzí, chápu, že je škola, a tudíž není tolik času... Ale... Napadlo mě, jak to trochu pozvednout. A také mi přijde, že o našich autorech toho víme příliš málo.
Takže... Pokud jste pro, uděláme s každým interview! :D
Kdo máte otázky, (mohou se týkat čehokoliv), pište dolů do komentářů, a já z toho pak sestavím intervium a zašlu našim hodným autorům. Jo, a taky pište, s kým by jste jako první chtěli toto interview! ;)
Díky moc, mějte se hezky :P
S pozdravem
Anette

Remorse #22 END

30. října 2011 v 17:00 | Anette |  Remorse
Autor: Bubbly
Warning: twincest


Twincestná koťátka,
Tak mě tu máte s posledním díle povídky Remorse. Jen doufám, že se všem čtenářům tahle povídka líbila, protože mám dojem, že tohle byl nejvrcholnější vrchol mojí počáteční tvorby. Za všechny komentáře, které jste kdy psali, moc děkuju, ani nevíte, co to pro mě znamená…


Ten den venku pršelo. Nebe bylo skoro černé, blesky kmitaly oblohou a já jsem se krčil v koutě svého pokoje. Tiskl jsem si kolena k tělu, oči jsem měl pevně zavřené, nechtěl jsem brečet. Už takhle bylo dost slz, chtěl jsem být silný. Tom splnil to, co slíbil, dostal mě domů. I já jsem chtěl splnit svůj slib. Slib, který jsem dal v zoufalé chvíli. Až teď jsem si uvědomil, že jsem udělal chybu.
Pořád jsem viděl ten pohled, když jsem se s ním loučil. Bylo to naposledy, opravdu úplně naposledy a přesto to skončilo obyčejným polibkem a tichým: "Ahoj." Ani jeden z nás neřekl sbohem přesto, že už se nikdy neuvidíme. Alespoň ne v tomhle životě. V ten okamžik se na mě Tom díval tak, jako nikdy předtím. Spatřil jsem v jeho očích tolik lásky a něhy, kterou mohl dát jenom mě. Objevil jsem jediný záblesk slz, který zmizel stejně rychle, jako se objevil. A mě ničilo vědomí, že já jsem tu noc už neuronil ani jedinou slzu.
Teď sedím tady s hlavou v dlaních, skrytý před světem. Hodiny na zdi tikaly tak hlasitě, že se mohly rovnat burácení hromů za oknem. Bouřka byla hrozná, ale zdaleka ne tak hrozná, jako to, co jsem cítil uvnitř sebe. Při pohledu na ručičky hodin jsem si uvědomil, že zbývá poslední hodina. Hodina do rozsudku, hodina do okamžiku, kdy se moje srdce zamkne a nikdo už ho nedokáže odemknout. Hodina do konce všeho.

Dotknout se slávy #21 [2] END

30. října 2011 v 16:30 | Anette |  Dotknout se slávy II. řada

Autor: Nica
Warning: hetero, romantika



,,Už je mi líp, půjdu s tebou. Chci tě vidět. Ty pako moje," usmála Roxy se a přátelsky
mě objala. Nezdál se mi to nejdřív jako dobrý nápad ji brát sebou když celý ráno tráví na
záchodě.

,,Tak dobře," zasmála jsem se. Pomohla jsem ji do auta na místo spolujezdce a já si sedla za
volant. Ještě než jsem stačila nastartoval mi zazvonil mobil v kabelce. Začala jsem se v ní
přehrabovat, chvíli trvalo než jsem ho opravdu našla. Rychle jsem ho zvedla. ,,Ano?" zeptala
jsem se, protože jsem nevěděla kdo přesně volá.

,,Ahoj Erin," vždycky mi přejede mráz po zádech, když slyším jeho hlas. Je tak strašně
medový, krásný, jakoby vás hladil po tváři.

,,Ahoj Bille," usmála jsem se na Roxy. ,,Jak se máš?" pokračovala jsem.

Out of control #8

30. října 2011 v 16:00 | Anette |  Out of control
Autor: Lilly & Veronica Leigh
Warning: hetero, romantika, realita



O pár hodin později. Lilly je snad nejšťastnější na světě, protože se jí Bill pořád věnuje. Momentálně si na nějakou mámu nevzpomene. Snad jenom..
"Maminko, já mám hlad" zakňučela a chytila se mojí nohy.
"Dala ti Katie snídani?" zeptám se.
"Ano" řekne trochu nerada.
"Tak oběd bude za chvilku. To vydržíš viď" pohladim jí po vlasech.
"Ano" kývne a odběhne zase do obýváku k Billovi.
Dovařím polívku a jdu jim říct, aby se šli najíst. Zastavím se ve dveřích do obýváku. Sedí ke mě zády a povídají si.
"..já bych chtěla bráchu" řekne Lilly šťastným hlasem. Bolestně mě píchne u srdce. To snad ne. I po 3 letech mě to pořád bolí. I po třech letech mám špatný svědomí z toho, že mám přede všemi tajemství.
"Třeba budeš mít" pokrčí Bill rameny. Zamračím se a opřu se o futro.
"Maminka má v bříšku?" vyskočí Lilly šťastně hlas.
"To asi ne. Nejdřív by si musela najít nějakýo přítele, víš" udiví mě, že tohle řekl. Ještě nedávno mi dával každou větou najevo, že by nás chtěl v LA a teď si mám hledat přítele?
"Proč by si maminka musela někoho hledat?" i když na ní nevidím, je mi jasný, že se mračí.
"Aby mohla mít miminko"
"Ale vždyť ty jsi tatínek a ona maminka. Najdete si čápa a bude miminko v bříšku" uzavře to vesele Lilly.
"Billie, to že jsem tvůj tatínek neznamená, že si tvoje maminka nenajde nějakého přítele se kterým bude mít tvojí sestru nebo bratra. Víš, že spolu nežijeme. Občas se to stává, tvoje maminka si myslí, že to je pro Vás lepší" zamračím se.Teď ze mě bude dělat tu nejhorší?
Lilly se zamyslí a až po nějaké chvíli zase promluví.
"A tatínku?... ty máš nějakou maminku se kterou chceš mít mýho bráchu?" zarazí mě to. Billa očividně taky.
"Ne, já budu mít navždycky rád už jenom tebe a tvojí maminku" řekne potichu a dá Lilly pusu do vlasů.
"Ona tě má taky ráda" kývne Lilly. To snad ne? Ona je teď moje malá dohazovačka? V duchu se nad tím zasměju. Odejdu do kuchyně a odtamtud na ně zakřičím, že je oběd. Nemusí vědět hned, že jsem je poslouchala.
Lilly si šla po obědě klasicky lehnout. Bill si udělal kafe a šel si sednout do obýváku. Dohodli jsme se, že máme aspoň hodinu na práci, než se Lilly vzbudí. Jsem ochotná dnešek obětoval, ale ať si Bill nemyslí, že se tady bude poflakovat, když máme práci.
"Takže.." přijdu do obýváku a sednu si do křesla "..já jsem maminka, ty tatínek, seženem čápa a bude miminko" zakřením se. Bill se rozesměje.
"Věděl jsem, že bude špehovat"
"Nešpehovala jsem, prostě jsem to slyšela" pokrčím rameny. Bill se znovu zasměje.
"Musíš, ale uznat, že na to jak je malá jí to pálí" nuceně přikývnu na souhlas.
"To jo. Sežeňte čápa a bude miminko" zakroutím hlavou a zasměju se.
"Slyšela jsi celý ten rozhovor?" zeptá se mě Bill.
"Myslím, že ne" zakroutím hlavou. Vlastně ani nelžu.
"Přemýšlel jsem nad tim co řikala. Jestli si ty někoho najdeš a třeba se vezmete, tak budu z jejího života odstřižený už uplně že?"
Na nějakou chvíli mi vypadnou slova. Koukáme si s Billem do očí.
"Ne, ne, nedopustím, aby jsi o Lilly přišel" zakroutím hlavou. Neuvědomím si, že mluvím potišejším hlasem, abych nenarušila tu tajemnou atmosféru v místnosti.
"Myslíš to vážně?" zeptá se mě. Nepatrně přikývnu na souhlas.
Bill vstane z gauči a přijde ke mě. bez řečí ke mě prostě přijde, sedne si na opěrku křesla a obejme mě.
"To je poprvé co jsi mi řekla něco takového. Vždycky se bráníš řečma, že to je kvůli Lilly a já myslel, že to myslíš opravdu. Byl jsem si jistý, že tim, jak dlouho se snažíš předstírat, že mezi námi už nic neni jsi tomu začala věřit, ale teď mám aspoň minimální šanci. Šanci kterou jsem si nemusel vysnít, ale pořád tady je." hladí mě po zádech a šeptá potichu slova, která mi vhánějí do očí slzy.
"Je to těžší než si myslíš" zavzlikám.
"Ššš." pohladí mě znovu po zádech a přitiskne více k sobě.
"Bille, já dělám co můžu. Dělám pro Lilly všechno a jsem si jistá, že všechno na světě bych pro ní i udělala, ale stejně to nikdy není dost." z očí mi vytékají slzy a já se často ve slovech zadrhávám. "Každý ráno myslím na to, že dneska zase budu muset dělat práci, kterou nesnáším, ale budu jí dělat pro ní, protože jí miluju více než cokoliv na světě."
"Nemusíš mi tohle řikat. já to přece vím" cítím, jak mi Bill dá pusu do vlasů.
"A když se ptá.. ptá se mě kde je tatínek. Proč tady není a já vidim, že i kdybych se rozkrájela, tak jí všechno prostě dát nemůžu. Nikdy jí neudělám šťastnou, když budu sama" zakroutím hlavou co mi to stísněný prostor dovolí.
"Ann..-" zašeptá Bill, ale opět ho přeruším.
"Lituji častěji než si dovedeš představit, že jsem tě nechala nás opustit." Cítím, jak se Bill trochu zpomalil v hlazení.
"Neměl jsem nikdy dopustit, aby to došlo takle daleko" řekne tichým zlomeným hlasem.

Zeiten ändern dich #16

29. října 2011 v 17:00 | Katte* |  Zeiten ändern dich

Autor: Mintam
Warning: twincest



,Ahoj babi," okamžite se od dveří vrhnu k babičce, která mě vítá.
,,Ahoj Bille. Jakpak se máš?" s upřímným obejmutím mne lehce štípne do tváře a usměje se.
,,Pořád stejně dobře," opětuju ji úsměv a prohlédnu si ji.
,,Vypadáš.. dobře," zdravě, ale však ona ví, jak to myslím.
,,Taky mi dobře je," s lehkým přikývnutím nespouští úsměv z tváře, když už do dveří vchází Gordon.
,,Půjdu se kouknout na holky," řeknu a poukážu na dveře, za kterými se ozývají holčičí hlásky. Otevřu a nakouknu dovnitř. Všude kolem se válí skřipečky, hřebeny, sponky, gumičky, dětská malovátka, panenky, dokonce i lak na vlasy a spousta dalšího. A uprostřed toho všeho pět malých holčiček, které v mžiku upřou pohled na mě.
,,Dobrý den, chtěl bych se objednat ve vašem salónu. Kdy máte volný termín?" s úsměvem spustím. Holky se začnou smát a Nelly s veselým poskakováním přiběhne ke dveřím, rychle mě obejme a vystrčí mne lehce ze dveří.
,,Tak my se připravíme, a pak tě zavoláme, jo?" s úsměvem přikyvuje, a když přikývnu i já, okamžitě mi zavře dveře před nosem. Super, dostanu alespoň čas se převléknout a napít.

,,Bille?"
S leknutím otevřu oči. Po půldenním obléhání a hrání s holkama sem asi nějak vytuhnul na gauči a vzbudil mne až Gordon, když se vrátil z Magdeburku, kam byl odvézt babičku.
,,Měl by sis jít lehnout do pokoje, tady budeš akorát rozlámanej."
Protáhnu se a vstanu. ,,Neměl jsem v plánu tu spát, ale nějak mě to zmohlo," ohlédnu se po Nelly, tiše si hrající s panenkama v rohu.
,,Nelly, ty dneska nepůjdeš spinkat?"
Nelly se otočí s úsměvem a zavrtí hlavou. ,,Chtěla bych si ještě hrát."
Pokrčím rameny a zívnu si. ,,Půjdu se vykoupat. Kolik je vůbec hodin?"
,,Půl osmé," ozve se Gordon a usadí se na gauč místo mne.
,,Ach jo, zapomněl jsem na úkol z němčiny," dojde mi najednou.
,,Jak bych ti mohl pomoct?" starostlivě se Gordon zeptá.
,,Děkuju, ale bohužel nijak. Krátkej sloh," vydechnu frustrovaně. Oba víme, že Gordonovi nikdy moc psát nešlo, ale nemůžu říci, že by se mi teď pomoc nehodila, když mám pocit prázdného mozku. Prázdný mozek s jedinou blikající myšlenkou. Myšlenkou na něj. Myšlenkou na Toma. Myšlenku, které kdybych měl tu čest potkat, nafackuju. Nafackuju za to, že vůbec v mojí hlavě je a nejde pryč. Jinam.
,,Hm, to mne mrzí."
,,Ale díky," řeknu s pousmáním, pokrčím rameny a odeberu se do koupelny.

S prvníma kapkama mi po těle přejede mráz. Ne, že by voda byla studená, ale moje myšlenky se nějak nechtějí zastavit a popravdě se moje tělo těch kapek leklo. Slabě se zádama opřu o stěnu a nechám kapky dopadat na mé tělo, dívající se do modra zbarvené stěny sprchového koutu. Hlavou mi putuje všechno, ale převážně poslední týden. Poslední týden a divné chování Toma. Jasně, ne že by to jak se ke mně choval doteď bylo normální, ale nejspíš se normálním stalo, a když se chová jinak než zle, už je to divný. Takže, jaktože mne políbil? Jaktože mi poslal tahák o matiku? Jaktože mi přestal ze dne na den ubližovat? Jaktože se mi svěřil o rodině? Jaktože mne hned na to ale začal ignorovat? Nejdřív mne políbí a pak mne obchází jak sochu. A abych pravdu řekl, ta ignorace z jeho strany mi nějak nedává klidu. Proč? Mírně se zamračím a vydechnu. Můj pohled sklouzne do mého klína, který se mi asi snaží dát najevo, že ho moje myšlenky povzbuzují. Ne ne a ne, přece nemůže reagovat na tuhle situaci tímhle způsobem!
,,Nee!" slabě zakňučím a rychle se snažím myšlenky dostat z hlavy, aby můj penis přešla ta energie. Pevně semknu oči a rychle na sebe začnu dostávat sprchový gel. Když ale moje ruka přejede přes napnutý penis, vypadá to, že ať se snažím jakkoliv, nemohu dostat z hlavy nic! S těžkým výdechem se znovu opřu o stěnu a tentokrát zavřu oči slastí. Nemohu říci, že bych to chtěl nějak urgentně zahnat, ale štve mě, jaké myšlenky to způsobily.
Rukou penis nejprve zlehka obejmu a zakloním hlavu. Po pár pohybech přidám na síle stisku penisu a snažím se trochu utišit dech. Přeci jen mi ještě mé smysly nakazují být ve střehu co se týče toho, že se vyskytuji v koupelně, kde se vše ozývá s větší intenzitou, než z ostatních místností.
Jenomže o pár minut později, s pulzujícím penisem v ruce a mým dechem na kraji možné meze sem náhle vyrušen. Nelly hlasitě vpadne do koupelny a já jen prudce otevřu oči, abych spatřil její hodně matnou siluetu přes stěnu kouta.
,,Bille?"
Snažím se rychle popadnout dech. ,,Co?" zmůžu se jen.
,,Prej se koupeš dlouho a máš mi napustit vanu."
Ztěžka pustím penis a snažím se hluboce nadechnout. Opřu se o studenou stěnu za mnou celým tělem, doufající v akutně rychlé schlazení. ,,Tak...až se vykoupu."
,,Já bych tu ale chtěla být s tebou."
,,Nelly," zakňourám tak, jak mi momentální stav dovoluje, a tak trochu i hraně.
,,No jo, ale tak... budeš už?"
Zavřu oči a vydechnu. ,,Za minutu."
,,Hmm," dveře se zase zavřou a já s posledním těžkým výdechem sklouznu pohledem ke svému klínu, který se tváří ne zrovna na to, na co byl připravený před chviličkou. Svým způsobem, možná že to je tak dobře. Za prvé by mi nedělal dobře pocit, že Nelly stojí někde u dveří a za druhé způsobil to Tom a já jsem v tom případě tak trochu ztracen sám v sobě. Spláchnu ještě zbylý sprchový gel z těla, zabalím se do osušky a vylezu. Pustím kohoutek na vaně a vykouknu ze dveří.
,,Nelly!" zavolám a v mžiku to stvoření stojí u mě s úsměvem. Jakobych to neříkal.
,,A stejně tu budeš se mnou, viď?" zeptá se, když si vleze do vany.
,,Co mám s tebou dělat," s úsměvem ji vodu zas vypnu a kouknu se na sebe do zrcadla. Moje tváře mají stejnou barvu s momentálním zbarvením mých očí. Červenou! Super. Dám si pastu na kartáček a raději se k zrcadlu otočím zády. Pocítím silně podrážděný penis, když se otře o osušku a já jsem donucen jen mírně syknout a zavřít oči. Nejsem si teď zcela jist, zda je to bolest či slast, každopádně oba dva pocity jsou momentálně nežádoucí. Když oči zas otevřu, všimnu si okamžitě zvídavého pohledu Nelly.
,,Tebe něco bolí?"
Zavrtím rychle hlavou a raději se otočím zpět k zrcadlu. V rychlosti si dočistím zuby a s výmluvou, že musím udělat ten úkol, zmizím. Opřu se s výdechem o dveře, když vlezu do svého pokoje. Takhle to přece nemůžu nechat! Nemůžu sebou nechat manipulovat myšlenkama na Toma. Na člověka, kterého jsem do minulého týdne nenáviděl. To přece postrádá logiku. Chápu, že v pocitech je zbytečný hledat logiku, ale přeci jen bych to potřeboval nějak a něčím vysvětlit. Nechápu sám sebe, a proto nejspíš nedává smysl nic.
Nechám své tělo jednat jak uzná za vhodné a když za pár okamžiků okusím ten slastný pocit vrcholu, přestanu zazlívat mému tělu, že si tohle podvědomě vyžádalo. S posledním těžkým výdechem otevřu oči abych prohlédl své tělo a zbytky spermatu otřel do ručníku, který pak nasměruju ke koši na prádlo.
Obléknu se a odběhnu do kuchyně svlažit své vyprahlé hrdlo.
,,Jaktože Nelly navádíš, aby mě chodila popohánět do koupelny?" zeptám se s úsměvem přítomného Gordona a vyndám si skleničku.
,,Cože?" zvedne ke mně pohled od jakési rozebrané krabičky.
,,To si nebyl ty?" zarazím se, když se v tu chvíli objeví Nelly, jakš takš zabalená v ručníku, s blaženým úsměvem na tváři.
,,To jsem si vymyslela sama, ale stejně si tam se mnou nezůstal," vyplázne jazýček.
,,Ty seš teda!" zavrtím hlavou se stálým, také téměř blaženým úsměvem.
Nelly si vyleze na židli, opře se lokty o stůl a koukne na Gordonovu práci. ,,Budeš to umět spravit?" ,,Snažím se," ujistí jí s úsměvem a já ji jen lehce pohladím po holých zádech, když dojdu k ní. ,,Měla by ses obléct, než to bude hotové."
,,Přineseš mi pyžámko?" zaškemrá a ještě si přidá: ,,A pak mě půjdeš škrábat na zádech."
,,Ne Nelly, říkal jsem ti, že mám ještě ten úkol. Pro pyžámko si pojď, a o škrábání si řekni někomu jinému."
,,Seš dneska škaredej," řekne Nelly, a seskočí ze židle.
,,A ty si dneska moc vymýšlíš. A že se vůbec o tebe starám, když sem škaredej," upiju ze sklenice. Nelly na to nic neřekne a odejde do svého pokoje.
Gordon s úsměvem zavrtí hlavou: ,,Někdy mi přijdeš jednáním jak když vlastníš stejnej věk, co Nelly."
,,Promiň, ale já nejsem její otec, a ty bys jí měl vysvětlit, že člověk má prostě starosti a zodpovědnost. Za chvíli jí čeká škola, ale nepřijde mi, že bere v potaz, že jí čekaj taky úkoly a povinnosti."
,,Chápu tvou starost, ale nemusíš se strachovat."
,,No jak myslíš," pokrčím rameny.
,,Tak proč ji nenapomeneš sám, když si myslíš, že s tebou mluví špatně."
,,Protože ty máš být ta autorita pro ni."
,,Cha. Bille, o tomhle si budeme povídat, až budeš mít děti vlastní, jo?"
Pozvednu obočí na důkaz, jestli tuhle větu myslí vážně. ,,Ha ha ha," pronesu pak ironicky a otočím se k odchodu.
,,Ježiš Bille, ty taky můžeš mít děti. A potom, znáš ji, je jinak ohleduplná a chápající, ale pořád je to ještě dítě, které čas od času má svou umíněnou náladu."
,,A jak dlouho se tím ještě smí ohánět? Hlavně že já nikdy nesmím mít jakoukoliv svou náladu," mírně se zamračím a tentokrát se fakt vydám k odchodu.
,,Ne, ty seš totiž umíněné dítě neustále," zasměje se zlehka Gordon. Oba víme, že tohle je pouhé pošťuchování, pouhé ujasnění si věcí. Jen ale oba máme vždy svou pravdu, a tak to dopadá tak, jak to dopadá.


Láska nebeská #19

29. října 2011 v 15:00 | Anette |  Láska nebeská
Autor: Beatriz F.
Warning: hetero



Láska nebeská 19. díl

17. února 2014
"Cože? Líbala jsi se s ním? Jsi normální. Vždyť chodí s tvojí ségrou. Děvče, ty jsi se úplně
zbláznila. Teď se chováš přesně jako ty mrchy v telenovelách," diví se Leila. Je u mě na
návštěvě i s Gabi. "Proběhlo to strašně rychle. Ani jsem to nezaregistrovala a už to bylo.
Prostě se to stalo," hájím se a přitom koukám střídavě na obě dvě. "Počkej, a došlo jenom
k líbání, že jo?" vykulí oči Gabi. "No jasně. Rychle jsem to utnula. On poté odešel a já šla
spát." To, že jsem to utnout nechtěla, jsem jim samozřejmě neřekla. To, že jsem to, ale
udělala, je bohužel pravda. I když, možná bohudík. Také jsem vynechala fakt, že jsem usnula
asi po hodině. Pořád jsem na něj myslela. Potom jsem myslela na to, že je špatné to, že na něj
myslím. A takhle pořád dokola. "Stejně by jsi se s ním měla přestat stýkat. Teď tě to bude
akorát lákat," poradí mi Gabi. "Za měsíc jsem s ním letěla už dvakrát. Bude poněkud těžké se
mu vyhýbat." "Myslím ve volném čase, Mel." "Jak jsi sama řekla, je to přítel Rosie. Bude
těžké ho nevídat," oponuji.

Secret Lies #27

29. října 2011 v 14:00 | Anette |  Secret Lies

Autor: Crazy.DE.Bill & Anette
Warning: hetero, romantika



27.
Zrudla jsem vzteky. Adrenalin mi prostupoval každou částečkou mého těla. Moje zlost byla nevyčíslitelná. Ještě včera se tu líbá se mnou, objímá mě, tvrdí mi, jak mě má rád a hned po koncertě jde, sbalí první čubku na ulici, co potká a ukazuje se s ní na veřejnosti?
Při dalších věcech, co spolu asi dělali, mi přeběhl mráz po zádech. Nechtěla jsem to vědět, netoužila jsem to vědět, snažila jsem se, si to nepředstavovat. Bylo mi z něj na zvracení. Potvrdily se mé obavy. Je to děvkař a jím také zůstane. Člověk se prostě nikdy nedokáže změnit, ani kdyby se o to sebevíc snažil.
Ať jsem chtěla nebo ne, proti mé vůli se mi po tvářích začali kutálet velké hořké slzy. Kanuly mi po tvářích, přes líce až na novinový papír, kde rozpíjeli barvy těch dvou. Neměla jsem ani ponětí co dělat, cloumal mnou vztek, ale i smutek, nejraději bych se sebrala, sbalila si těch pár svých švestek, co tu mám a potichu se vypařila a nikomu o tom neřekla. Na druhou stranu jsem se mu ale chtěla pomstít. Chtěla jsem mu ubalit takovou ránu, že se z ní bude vzpamatovávat ještě dlouho, ale na to bych asi neměla odvahu. Nedokázala jsem ji v sobě najít, abych za ním teď šla, a vylila si na něm všechen vztek. Nedokázala bych se mu podívat do očí. Tolik mi ublížil a já bych se bála, že by to z mých očí poznal a ještě by se mi vysmál, jaká jsem naivní, a jak snadno jsem mu skočila na špek. Ne, to nehodlám dopustit, ani teď, ani nikdy jindy. Jenže, co mám dělat? Tolik bych si přála, abych našla jednoduché řešení, které by smazalo všechno. Jedna věc by tu byla. Sbalit si, rozloučit se s Billem a ostatními, až na Toma, a zaklepat na Davidovi dveře. Přijal mě snadno, a sázím svoje nejlepší boty, že by mě dokázal i tak snadno a rychle vykopnout.

Remorse #21

28. října 2011 v 17:00 | Anette |  Remorse
Autor: Bubbly
Warning: twincest


Tmu protínaly jen mdlé kužely světel pouličních lamp. Vítr mě šlehal do tváří, když jsem svižným krokem procházel městem. Odbočil jsem do další ulice. Od železných vrat mě dělí jen několik metrů. Čím blíž jsem byl, tím víc mi tlouklo srdce nejistotou. Dělám správnou věc? Doufám, že ano. Musí to být správné. Nesnesl bych pomyšlení, že by Tom umřel a já ho už nikdy neměl spatřit.
Pořád jsem se nedokázal smířit s tím, že je nad ním podepsaný ortel. Trest smrti. On sám sice řekl, že by byl ochotný zaplatit životem za to, co mi udělal, ale já jsem o tom nechtěl ani slyšet. Teď byla budoucnost víc, než jen jasná. Když jsem na to jen pomyslel, draly se mi do očí slzy. Rychle jsem zamrkal, abych je rozehnal, protože jsem se přiblížil k obrovské budově. Věznice s nejvyšší ostrahou. Tady drželi Toma. Tady mi ho navždycky vezmou.
Noční hlídač, který seděl na vrátnici, se na mě překvapeně podíval. Snažil jsem se vypadat co nejnápadněji, ale muž mě nejspíš poznal. Pohodlněji se usadil na židli a upřel na mě oči. Pohled jsem mu oplatil. Teď už se nebudu schovávat za zdí, kterou jsem v sobě držel.